Historie japonských dřevořezů

Japonské dřevořezy nepotřebují dlouhé představování. Ze všech tradičních japonských umění a řemesel jsou západnímu světu nepochybně nejznámější. Jejich odvážné a zároveň jednoduché kompozice lahodí oku evropského milovníka umění dnes stejně tak jako tomu bylo v době prvního seznámení se s nimi v Evropě v polovině devatenáctého století. Faktem je, že bez „objevení“ japonského dřevořezu evropskými umělci ve druhé polovině 19.století by nevznikla celá řada řada stežejních děl moderního světového umění přelomu a první poloviny století dvacátého.

Počátky japonského dřevořezu je třeba hledat v Číně, odkud byly přivezeny budhistickými misionáři spolu s technologií výroby papíru v osmém století našeho letopočtu. Umění barevného tisku do Japonska pravděpodobně přivezli čínští uprchlíci v době nepokojů v 17.století. Je ovšem možné, že si technologii barevného dřevořezu vyvinuli Japonci sami a nebo uzpůsobili technologie dovezené.

Nejrannější dřevořezy byly jednobarevné s použitím sumi (japonské tuše) a byly určeny především jako knižní ilustrace. Příznačné pro ně jsou ostré linie, zjednodušené formy, ornamentika a absence vyjádření prostoru. Všechny tyto knihy byly vyráběny v hlavních centrech kulturního života, především v Osace, Kyotu a Edu (dnešním Tokyu).

Na počátku 18.století nakladatelé začali vzhledem ke vzrůstajícího zájmu veřejnosti vydávat jednotlivé grafické listy. Ty byly nejprve pouze černobílé, ale někteří nakladatelé je brzy začali pro zvýšení jejich atraktivnosti ručně kolorovat. První barvy používané k tomuto účelu byly šarlatově červená (tan) a minerální zelená (rjoku). Později ke své paletě přidali okrové, modré a žluté rostlinné pigmenty. Kolem roku 1710 se objevuje rostlinná rumělka beni. Ke kolorování byly v té době tiskaři najímány ženské pomocné síly.

Poptávka však brzy převýšila nabídku a potřeba urychlení výroby barevných dřevořezů se jevila jako čím dál tím naléhavější. To se podařilo posléze vynálezem technologie soutiskové značky kentó. Barevné tisky tak začaly být vyráběny již ve 30. letech 18.století ale ve velmi malých nákladech jen pro hrstku privilegovaných. Nejrannější barevné tisky pro širší distribuci ze 40tých let 18.století byly podle převádající červené barvy nazývany benizuri-e.

V období mezi lety 1765 a 1786 se technologie barevného tisku z dřevěných desek neustále zdokonalovala a s tím rostl i počet používaných barev. Pro svou podobnost barevné škále brokátu se tyto tisky začaly označovat termínem nishiki-e (brokátové tisky).

V japonštině jsou dřevořezy označovány termínem ukiyo-e, což doslova znamená „obrazy prchavého světa“. Tento prchavý svět vychází z budhistické tradice, která zdůrazňuje iluzornost hmatatelného světa a přirozenou pomíjivost života. Bohatá třída japonských kupců působící ve velkých městech si ovšem vyložila ideu ukiyo-e po svém jako vychutnání si všech slastí života. Dařilo se jim vytvářet velké zisky, ovšem striktní systém japonských kast jim neumožňoval přístup k vyšším formám umění jako bylo divadlo nó nebo oficiální malířské školy. Řešením bylo vytvoření vlastních alternativ – dvěma nejvýznamnějšími byly bezpochyby divadlo kabuki a rozvoj městských čtvrtí nevěstinců – obě zaznamenány v umění ukiyo-e ve formě dřevořezů. Vládnoucí třída byla popularitou této formy umění a jeho nepochybným vlivem na široké masy obyvatelstva rostoucí měrou znepokojena což dospělo v roce 1789 až k nařízení, aby všechny dřevořezy byly před jejich publikací podrobeny cenzuře a následně opatřeny cenzorským razítkem.

Vydávání barevných dřevořezů bylo dobře organizovaným obchodem, založeným na součinnosti umělce, nakladatele, řezbáře a tiskaře. Nakladatel většinou řídil celý projekt včetně najmutí umělce, poskytnutí všech potřebných materiálů eventuelně i samotných vhodných prostorů. Hotová kresba na průsvitném rýžovém papíře byla nejprve přenesena na blok z třešňového dřeva (japonská sakura) a vyřezána do něj. Deska pak byla předána tiskaři, který z ní připravil několik otisků pro autora, který je potom červenou tuší opravil a vyznačil na nich barevné pojednání.

Takto opoznámkované výtisky se vracely do řezbářské díly, kde byly přeneseny na dřevěné bloky a vyřezány do nich. Hotové desky pak byly předány tiskařské dílně. Přesto, že rostoucím opotřebením tiskových desek a jejich prosycením barevnými pigmenty kvalita tisků postupně pomalu klesala, byly desky většinou uchovávány a často později prodávány jiným tiskařským dílnám. V připadě mimořádně populárních tisků byly desky později opravovány a nebo rovnou znovu vyřezány.

Hotové tisky byly ořezávány, baleny a distribuovány. Pak byly nabízeny k prodeji přímo v domě nakladatele či pouličními obchodníky. Jejich prodejní cena byla velmi nízká. Nebyly vnímány jako hodnotné předměty, čímž se vysvětluje i překvapení Japonců nad nadšeným přijetím dřevořezů západním světem.

Období od začátku osmnáctého století až do druhé poloviny století devatenáctého je obdobím vzestupu a pomalého úpadku ukiyo-e. Ranné experimenty s barvou mistra Harunobu byly následovány díly možná největšího mistra zpodobnění ženské krásy – Utagawy Utamara.

Počátek století devatenáctého se nese ve znamení tvorby dvou z nejvýznamějších mistrů japonského dřevořezu – Katshushiky Hokusaie a Anda Hiroshigeho. Pravděpodobně vzhledem k vládním cenzorským nařízením jsou oba známí především svými krajinářskými náměty.

Období po restauraci císařství Meiji v roce 1868 bývalo ve výtvarném umění dlouho vnímáno jako úpadkové. V posledních několika desetiletích se ale tento pohled zásadně změnil a dřevořezy z tohoto období se staly předmětem velkého zájmu sběratelů a muzejí a to jak pro jejich barevnou a námětovou odvážnost, tak pro mistrovské řemeslné zpracování.

Nové vynálezy v tiskových technikách začaly zákonitě utlačovat techniky tradičního dřevořezu do pozadí. Zájem o něj se ovšem znovu objevil na začátku 20.století v umělecké škole Sosaku Hanga (kreativní tisk), kdy se k nim vrátila celá řada mladých umělců. I jejich díla se těší velké popularitě sběratelů po celém světě.